Potkat většího magora než já. Tohle měla být položka na mém Bucket Listu, kterou jsem nikdy nechtěla odškrtnout. Zbožňuji totiž potkávat šílené lidi a poslouchat jejich příběhy. Na konci každého příběhu si ale řeknu, že většího tupana než jsem já, není. Ne každý se ve 20 letech rozhodne přestat pít alkohol a jet do Austrálie s tím, že vůbec neumí anglicky. Ne každý skočí z letadla, když má strach z výšek. Ne každý se rozhodne ujít 800km do Santiaga de Compostely, protože holka na Sri Lance řekla, že je to boží. Ne každý si připisuje položky na Bucket List rychlostí blesku. Ne každý se rozhodne projít jeden z nejtěžších trailů na světě, protože je to prostě výzva. Ne každý dělá totální nesmysly a ne každý žije život naplno. Mých posledních 6 let je jedno velké dobrodružství a takové věci, které jsem zvládla a přežila, si spousta lidí vůbec nedovede představit.
Poslední dobou mám problém s tím, že mě lidi nechápou. Pořád se mě ptají, proč všechny tyhle věci dělám. Proč mám potřebu si psát nějaký Bucket List a proč potřebuji pořád nějaké drama. Proč si nemůžu najít práci a dělat to, co všichni ostatní. Proč si trochu víc neztěžuji? Proč nezůstanu chvíli na jednom místě? Jsem divná, ale toužím po jiných věcech. Osobně neznám nikoho jako jsem já a až doteď jsem čekala na okamžik, kdy potkám někoho a řeknu si: „Wooow, tak to je dobrý magor! Skoro jako já!“
Všechno to začalo na Pacifické hřebenovce. Celou dobu jsem vás bavila mými katastrofami na trailu a vy jste mě na oplátku bombardovali zprávami, které mě udržovaly při životě. Všichni jste mi strašně drželi palce a psali tak krásné zprávy, že vám nikdy nedokážu dostatečně poděkovat. Jste báječní! Všichni! Jeden den mi přišla zpráva na instagramu od nějaké holky: „Ahoj, hele bude to asi totálně debilní dotaz, ale to ten Bear Canister normálně nacpeš do krosny?“
To je mi ale otázka! Tak ne asi! Tahám ho v podpaží! Říkala jsem si ale, že budu milá a slečně jsem hezky odepsala: „Ano.“ Bylo 17. července 2018 a ona se mě zeptala: „A ty už jsi na konci?“ ZABIJU JI! Můj 83 den ze 151! Chtěla jsem ji zabít, regulérně podříznout hrdlo. Co si jako myslí? Zvládla by to dříve? Samozřejmě jsem se nedala a začala jsem vtipkovat jako vždy. Stresem zdeptaná jsem jen zkonstatovala, že to dokončím až v roce 2019. A ta slepice mi napsala: „Hele všechno je v hlavě! To zvládneš!“ Tahle holka si u mě už neškrtne!
Po návratu do ČR mi takhle slečna napsala znovu, že mi gratuluje k dokončení PCT. Hned poté mě zahrnula kupou otázek: „Jaký pojištění sis zařizovala? Můžu se zeptat na tvůj budget? Cesty jsou tam dobře značené? Nebo prostě jak poznám, kudy mám jít? Jak to tam funguje s internetem a simkou? Fotila jsi na telefon nebo jsi tahala zrcadlovku? Neměla jsi těžkej batoh? Hele a nebála ses tam třeba v noci? A zvířata jsou tam velký nebezpečí nebo se toho bát nemám? Potkala jsi tam hodně Čechů?“ Ta holka se tam snad chystá taky? Konečně jsem zabrousila na její profil a oprášila mé stalkařské schopnosti. Tahle děsně krásná holka chce jít Pécétéčko? Říkala jsem si, že ta holka má fakt styl! Na některých fotkách holohlavá, spousta tetování a nejhorší věc ze všeho: MÁ HUSKYHO! Tu budu zbožňovat!
No řekněte sami, není to COOL holka? Netrvalo dlouho a s Míšou jsme se v Praze sešly a po pár minutách rozhovoru s ní jsem měla pocit, že jsem našla ségru. Tahle holka je totální magor! Rozhodla se jít na Pacifickou hřebenovku a úplně stejně jako já, vůbec netuší, do čeho půjde!
Já: „Jaké máš zkušenosti s chozením?“
Míša: „Já nikdy na žádném trailu nebyla. Na horách jsem byla jednou. Zabil mě málem výšlap na Sněžku.“
Já: „A jak jsi na tom s výbavou?“
Míša: „Hele popravdě, já ani nevím, co kupuju za výbavu. Hlavně aby mi to ladilo do červeno černý. Prostě, i když budu smrdět jako hovno, tak to alespoň musí vypadat!“
To je moje holka! Hned bych šla s ní! To je fakt úplně stejný retard! Kdykoliv si s ní píšu, tak mám pocit, že si píšu sama se sebou. Ta holka je báječná!
17. října se mi stala nepříjemná událost. Přijela jsem pozdě večer z hor a na zemi ležel náš pes Keysi. Nemohla se postavit a kolem ní byla krev. Máma si myslela, že to dostala, ale ona se nemohla ani hnout. Jela jsem s ní okamžitě na pohotovost, a když se hned po příchodu do ordinace pozvracela, tak nám bylo jasné, co se asi bude dít. Keysi měla rozšířený zánět na vaječnících a museli jsme ji nechat utratit. Když Keysi umírala, tak jsem jí něco slíbila – o tom si přečtěte v článku 29. Husky.
Míša: „Ježíš, chuděrka. To je mi líto. Tak si pořiď štěndo a až povyroste, tak se spojíme a půjdeme nějaký trail společně i se psy!“
Já: „Snažím se prosadit Huskyho, protože chci parťáka na hory, ale zatím to nevypadá. Nikdo ho nechce.“
Míša: „Hele, já se snažila to prosadit, ale nějak mi to nevyšlo. Prostě jsem šla a koupila ho 😀 😀 😀 😀 😀 Pak už to akceptovat museli a táta ho teď miluje.“
21.řína jsem si přivezla Kaira domů! Jsem to ale střelec!
Splnila jsem si tím další položku z Bucket Listu, ale co víc – našla jsem parťáka. 24.1. – 27.1. 2019 jsme vyrazily s Míšou společně s našimi poklady na hory. Míša dojela z Mladé Boleslavi k nám do Ostravy a jely jsme na Slovensko zdolat nějaké ty kopce. Já jsem si myslela, že přeháněla, když říkala, že nikdy na horách nebyla. TO JSTE DĚCKA JEŠTĚ ALE NEVIDĚLI! Málem mi umřela při výstupu na Velký Choč. Sice jsme tam nevylezly, protože tam někdo vážně skoro zařval, ale já se děsně bavila. Já jsem už úplně odolná a nic mě nerozhodí, takže když začalo sněžit, tak jsem dělala, jakože se nechumelí. Míši to každopádně připadalo úplně jinak – ostatně víte, co? Přečtěte si její článek na jejím blogu: „Moje první hory!“
Po tomto výšlapu mi bylo úplně jasné, že je to větší magor, než jsem já. Před PCT jsem pár hor zdolala, ale tohle tele je horami úplně neposkvrněné. Užily jsme si hezký víkend, ale myslím, že nejlepší částí bylo stejně spaní s našimi Huskouny v posteli. Moc jsme toho s Míšou nenaspaly – ani nenachodily :D.
Včera jsem seděla u Mišky v pokoji a řešila s ní poslední věci ohledně její výbavy a věcí na cestu. Ano, jsem báječná kamarádka a rozhodla jsem se z daleké Ostravy navštívit tuhle prdel světa – DěsBěs nad Bílou. Jela jsem vlakem! Českými drahami, kde neservírují sushi a nenabízí vám zdarma kávu, čaj ani jablečný mošt. Hrůzná pětihodinová cesta, během které jsem málem umřela hlady! To nevadí, jsem tvrďák. Pohled na Mišku uprostřed všech věcí mi vracel vzpomínky na mé chaotické balení před PCT.
Vůbec nebudu komentovat, že si nesbalila tyčky ke stanu, nevytiskla si PCT povolení, nemá obvazy a neví, jak používat JetBoil. Důležité je, že jí oblečení ladí k výbavě. Já nic z toho taky nevěděla a jak jsem si to užila!
Míša je připravená a i když má podle mě skoro podělané kalhoty strachem, tak vím, že to zvládne. Pokud si teď říkáte, že to holka jako ona nemůže zvládnout – pletete se! A i kdybyste měli pravdu a ona to za pár týdnů vzala – tak víte, co? Ona se o to pokusila a TO SE POČÍTÁ! Znám ji už nějaký ten pátek a vím, že tahle holka se jen tak nevzdá! Bude bojovat do poslední chvíle! Já jsem už teď její největší fanda a budu číst každičký článek na jejím úžasném BLOGÍSKU. Sledujte ji na Instagramu a na jejích Fejsbůkových stránkách! Protože to bude stát za to! Nehledě na to, že až překročí kanadské hranice a vrátí se do ČR, tak společně podnikneme další trail – ale to bude úplně jiná liga! Dvě blogerky a dva Huskouni v dodávce napříč Evropou.
Říkala jsem to už milionkrát a napíšu to znova! Nebojte se dělat věci, které si myslíte, že nezvládnete! Nebo vám někdo řekl, že něco nezvládnete? Vykašlete se na to! Můj první den na PCT se na mě uzavíraly sázky, jestli umřu první nebo druhý den. Dostala jsem pár škaredých zpráv, že jsem fňukna a nemám na PCT co dělat! NASRAT! To, že mi někdo nevěří a podceňuje mou maličkost, MĚ MOTIVUJE TO DOKÁZAT! Od počítače můžete hejtovat cokoliv a kohokoliv. JESTLI CHCETE BÝT ZLÍ, TAK ZVEDNĚTE PRDEL A JDĚTE TO DOKÁZAT TAKY!
Myslela jsem si, že jsem byla Míšinou malou inspirací.
OMYL, ONA JE ISPIRACE! A TAKY JE TO VĚTŠÍ MAGOR NEŽ JÁ!
ZMÍNILA JSEM, ŽE JE VEGAN?
